Zase bude všechno v pořádku

Takto jsem jezdil před 20 až 30 lety – s kolem a nářadím, akorát nádobu jsem měl na řídítkách. Párkrát jsem i spadl na polní hrbolaté cestě. Běžně jsem tak vozil balíky slámy, kosu a měchy jetele, kukuřice nebo řepy, dívku. Také plynovou láhev na výměnu, tu velkou – měnila se jednou měsíčně, vařili jsme na ní, plynovod ještě nebyl. Aut bylo tehdy málo, na hlavní silnici, kde se nyní nedá pěšky projít, jsme hrávali fotbal. Když něco jednou za hodinu jelo, tak jsme dali branky stranou. Z naší třídy na ZDŠ měli auto v domácnosti jen dvě rodiny – Trabanta a Škodu 105. S parkováním nebyl problém, ani pěší zóny neexistovaly. Brzy se ten čas vrátí, zase bude všechno v pořádku.

Král slunce na kole, 1949, Robert Doisneau

Král slunce na kole, 1949, Robert Doisneau

Celý příspěvek

Žádný zítřek – animovaný film o vyčerpání přírodních zdrojů

Video

Animovaný dokumentární film o blížícím se vyčerpání přírodních zdrojů a o nesmyslnosti teorie, že na jedné planetě s limitovanými zdroji může docházet k nekonečnému hospodářskému růstu.

Jan Keller: Konec růstu a rozklad levice

Slavomír Durkaj: Vo výstavbe (2012), k vidění na výstavě StartPoint: Prize for Emerging Artists v pražském Doxu do 8. října 2012.

Slavomír Durkaj: Vo výstavbe (2012), k vidění na výstavě StartPoint: Prize for Emerging Artists v pražském Doxu do 8. října 2012.

Kritika ekonomického růstu, jeho neudržitelnosti a jeho škodlivých dopadů na přírodu patří od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století k hlavním tématům ekologicky inspirovaných myslitelů. Tato kritika ukazuje hlubokou iracionalitu ekonomického systému, který si namlouvá, že v omezeném prostředí je možno růst neomezeně. Na tomto zjevném nesmyslu je vystavěna celá konstrukce standardního ekonomického myšlení. Kritika růstu však vyjevuje také nemalou míru čirého idealismu, ba přímo naivity těch, kdo proti růstu brojí. Jako kdyby si neuvědomovali, co všechno je s expanzí ekonomiky spojeno a k čemu všemu by její přerušení vedlo.

Celý příspěvek

Jak to vidí Jan Keller – O knize „Malé pojednání o poklidném nerůstu“

Hovořili jsme o knize „Malé pojednání o poklidném nerůstu“. Co při jejím čtení zaujalo sociologa a publicistu Jana Kellera? Probírali jsme ekologii, zájmy různých skupin společnosti a také masovou spotřební kulturu.

Celý příspěvek

Možná stačí zpomalit – 3. mezinárodní konference o nerůstu

Naďa Johanisová

Hnutí „degrowth“ či „decroissance“, které se zrodilo zhruba před deseti lety ve Francii a jehož třetí mezinárodní konference se uskutečnila v druhé polovině září v Benátkách, se pomalu, ale jistě zabydluje po celém světě. To však neznamená, že se dokázalo zcela oprostit od nekonkrétní řeči, jež teprve hledá jistotu názoru.

Omšelé bílé, jakoby krajkové paláce, kostely zrcadlící se v zelené vodě, elegantní černě lakované gondoly, trochu sen a trochu závrať. Žmoulám v ruce mapu a trochu nervózně se prodírám davy turistů. Je 19. září a za chvilku má kdesi v útrobách tohoto zvláštního města začít již třetí pětidenní konference o „nerůstu pro ekologickou udržitelnost a sociální spravedlnost“.

Lokalizace je nerůst

Najednou spatřím na zdi ručně nakreslený papír s obrázkem veselého šneka a šipkou – a mám vyhráno. Za chvíli už sedím ve starobylém secesním divadle a skrze sluchátka naslouchám projevům benátského primátora a vzápětí rektora zdejší vysoké školy, kteří vítají sedm set osmdesát účastníků z téměř padesáti zemí světa. Mikrofon pak předají autorce knihy Dávné budoucnosti (Ancient Futures: Learning from Ladakh, 1991; česky 1996), Heleně Norberg-Hodgeové. Tato paní, která dlouho žila v indickém Ladakhu, už řadu let píše a přednáší o negativním dopadu globalizace nejen na tradiční kultury. Její řešení? Proti ekonomické globalizaci staví ekonomickou lokalizaci: snahu propojit místní producenty s místními spotřebiteli a znovu oživit koloběhy, které lidi propojují navzájem i s místem, v kterém žijí. V závěru optimisticky hovoří o tom, že v Británii je již sedm tisíc farmářských trhů. „Musíme se přesunout od konceptu ideálního růstu, který vede ke vzniku stále větších firem se stále méně pracovními místy, k růstu skutečnému a smysluplnému: k rozvoji malých firem a rodinných farem,“ končí svůj projev a dodává: „Lokalizace a nerůst, to je vlastně totéž.“

Mikrofonu se chápe zakladatel mezinárodní sítě Transition Towns (Města přechodu): Rob Hopkins je mladý muž z anglického městečka Totnes, kde to před sedmi lety propuklo. Co? Iniciativy usilující o snížení energetické spotřeby a „resilienci“ – odolnost tváří v tvář očekávaným energetickým krizím. Jak to dělají? Tak například: pár lidí se dá dohromady a postupně si společně tepelně zaizolují své domovy. Existují ale i větší akce, třeba ve městě Bristol, které nedávno spustilo vlastní měnu s cílem podpořit místní podnikatele a posílit místní finanční toky. Hopkins tvrdí, že „stejní politici, kteří ohrožují přírodu, ohrožují i naši zaměstnanost a naše penze“, a radí: „Musíme si začít vyprávět nové příběhy.“ I on se domnívá, že města přechodu a nerůst je totéž.

Ženy, pračky, svoboda

Poslední přednášející je Serge Latouche. Charismatický prošedivělý muž, kulturní antropolog, kolem něhož se hned na začátku utvořil hrozen novinářů. Je zřejmě nejznámějším propagátorem nerůstu; jedna z jeho knížek, Malé pojednání o poklidném nerůstu (Petit traité de la décroissance sereine, 2007), vyšla letos i u nás. V dalších dnech bude jistou feministickou ekonomkou veřejně osočen, nejspíš nespravedlivě, že v rámci horování pro nerůst nepřeje ženám pračky, a tím jim bere svobodu. Teď však Latouche hovoří italsky a mně stávkují sluchátka. Zabořím se tedy hlouběji do pohodlného křesla a přemýšlím o tom, co to tedy vlastně je, ten nerůst…

Druhý den vplouvám naplno do pulsujícího života konference, která se teď odehrává v učebnách a na zahradě univerzity Iuav na březích hlavního kanálu. V poledne se venku objeví desítky stolů a dva stany se promění ve výdejny jídla, vařeného z místních biosurovin. Měli jsme si z domova dovézt talíř, příbor a hrnek, já je ale nemám, a tak platím euro a dostávám vše, navíc s ubrouskem i s úsměvem. Všude okolo se rojí mladí studenti, aktivisté, badatelé, včetně stovky dobrovolníků, kteří konferenci pomáhali organizovat. Téměř čtyřiceti procentům účastníků není ještě třicet let. Někteří diskutují, jiní si dávají po obědě siestu na dekách, rovněž dodaných organizátory. Záhy propadám kouzlu konference i italské bezprostřednosti. Co na tom, že mi zapomněli dát do papírové konferenční tašky plánek, co na tom, že křest knih se konal v italštině, ač měl být anglicky, co na tom, že nikdo neví, kde je Aula 3…

Hledám svůj workshop. Je velmi daleko, opět bloudím, a když už si zoufám, cestu mi ukáže zmrzlinář. Ve zšeřelém prostoru bývalého přístavního skladiště vymýšlí dvacítka mladých lidí z celého světa mezinárodní nerůstovou síť. Dohodnou se na společné stránce na Wikipedii, ba i na on-line časopisu, ale nakonec se rozhodnou oficiální mezinárodní síť nerozjíždět – cítí, že jim k tomu chybí legitimita. „Musíme lidem vysvětlit, že nerůst neznamená negativní růst. Je to pozitivní koncept, nemusíme se ho bát…“ říká v diskusi zapáleně mladá Francouzka.

Co je nerůst?

V přednášce o pár dní později se aktivista a badatel François Schneider pokusil nerůst definovat: „Je to široký pojem, naštěstí příliš široký, než aby se mohl stát ideologií,“ uvedl. „Růst se snaží pořád posunovat hranice. Stále zmnožuje naše potřeby. Nerůst, to je kolektivní demokratické rozhodnutí, že budeme méně konzumovat a více žít. Je to pochopení situace: zdroje docházejí, musíme se přizpůsobit. Je to také snaha o skutečnou demokracii: zkusme vytvořit instituce, které by byly skutečně dílem nás, občanů.“

Zní to krásně, ale stále ještě příliš obecně. Nořím se do benátských uliček a zvolna se procházím podél zapadlého kanálu. Nejsou tu turisté. V restauraci sedí spousta lidí, povídají si a smějí se. S jídlem se tu nespěchá. Nejdřív si dáte předkrm, pak primo piatto, pak secondo piatto… a na stole nesmí chybět karafa s vínem. Kupodivu tu lidé nejsou ani tlustí. Možná je to tím, že tu nejsou žádná auta. Nebo všemi těmi mosty se schůdky. Skoro nikde jsem tu neviděla stánky s fast food. Vlastně právě tady, v Itálii, se zrodilo hnutí „slow food“, které má ve znaku šneka. Možná prostě stačí trochu zpomalit…

Autorka přednáší ekologickou ekonomii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a je zakládající členkou Trastu pro ekonomiku a společnost.

Vyšlo v týdeníku A2.

Naďa Johanisová: Hrnečku, dost?

Za jeden z klíčových uzlů v dnešním klubku problémů  k rozpletení považuji (vedle odpoutání se od destruktivní vize nekonečného růstu na konečné planetě) rozlousknutí oříšku tvorby  peněz a úroku.

Ačkoliv to z české kotliny nemusí být vždy patrné, žijeme v přelomové době, kdy se pod mnoha tlaky naráz  (jmenujme jen vyčerpání levných fosilních paliv,  finanční krizi, rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, je tu však nadále méně nápadný drak krize ekologické se svými mnoha hlavami) hroutí víra v západní osvícenský projekt, který sliboval  neomezené bohatství – a s ním spojené štěstí – pro všechny.  V době,  kdy jsou změny  složitého systému, v němž žijeme, nepředvídatelné a stále rychlejší,  není snadné byť i jen formulovat vizi budoucnosti, natož cestu k realizaci této vize, jak upozorňuje i  Michal Komárek ve svém příspěvku v této  rubrice.

Soustředím  se proto na jeden problém, který mě trápí nejvíc,  a o kterém  se stále povětšinou mlčí.

Je to problém, který bychom mohli  stručně označit jako Hrnečku, vař! Tak jako mamince a dcerce  ve známé  pohádce, i nám se zdá, že jsme objevili způsob, jak  toho produkovat stále více, aniž bychom se museli příliš namáhat, a teprve nyní, když se kaše(v podobě materiálního blahobytu, ale i stále narůstajích „externalit“, zmíněných výše)  valí po ulicích a leckdo se v ní už utopil či právě dusí,  nám začíná docházet, že nám chybí heslo. Neumíme říct „Hrnečku dost“.

Samozřejmě, že elity,  které ovlivňují  veřejné mínění,  v neomezený ekonomický růst většinou  nadále věří, kaši spokojeně konzumují  a nemyslí si, že máme problém.  To se ale může změnit, a je to jedna ze změn, ve kterou doufám v nejbližších patnácti letech.  Pokud ale skutečně začneme přemýšlet o tom,  jak přestat produkovat stále více a pokusit se o udržitelnou a férovou ekonomiku ustáleného stavu  (jak o ní dnes hovoří např. ekologický  ekonom Herman Daly, a jak ji už kdysi nastínil anglický myslitel  John Stuart Mill), zjistíme,  že naše civilizace je  na ekonomickém růstu nepříjemně  závislá.  Jsme závislí na produkci stále více produktů a  služeb, na stále více peněžních transakcích.  Nejenom proto,  že  na nich závisí zaměstnanost (to by se možná dalo řešit – navrhuje se např. zkrácení pracovní  doby,  možná by pomohl tzv. základní či občanský příjem)  a nejenom  proto, že se s  růstem  operuje jako s  kouzelnou pilulkou, která má řešit vše od sociálních po environmentální externality, které přitom  sama pomáhá vyostřovat.  Hlavní problém je skutečnost,  že  společnosti , včetné té naší, jsou k růstu tlačeny dluhovou pastí, ve které jsme se ocitli díky západnímu modelu bankovnictví.

Dokončení na stránkách Česko hledá budoucnost.

 

 

 

O inteligentnom raste

Tí osvietenejší, ktorí už pred destročiami pochopili, že (nekonečný) ekonomický rast v určitom okamihu prináša viac negatív, ako pozitív, prišli s myšlienkou zeleného rastu (green growth, smart growth). Zástancovia tejto ideológie úprimne veria, že ak odstránime negatívnu stránku ekonomického rastu (tj. rastúcu spotrebu neobnoviteľných prírodných zdrojov, rastúce odlesňovanie, rastúce emisie CO2, atď.), prestaneme postupne stále viac zaťažovať životné prostredie, ale „technologický rast“ zostane zachovaný. Pravdou však bohužiaľ je, že takýto prístup je skôr súčasťou, ako riešením problémov vyplývajúcich z ekonomického rastu.

„Poklidný nerůst“? Díky za pozvání, už něco mám

 Právě jsem smazal už druhou recenzi Malého pojednání o poklidném nerůstu. Je totiž těžké o tak zmatené knize napsat něco, co zmatené nebude. Ale zkusím to potřetí a naposled, protože čerstvě přeložená stostránková esej emeritního profesora politologie, filosofie a ekonomie Serge Latouche přece jen za prolistování stojí.

Autor je štiplavý jak čerstvý česnek a pachuti některých jeho postřehů se dlouho nezbavíte. Francouzi jsou papírově nejbohatší v historii – radost z toho mají tak velkou, že musí zobat rekordní množství prášků proti depresím. „Trvale udržitelný růst“ nebo „ekologicky šetrný turismus“ nejsou nic než veselé protimluvy. Z ekonomického růstu se stal fetiš – stačí, aby se jen drobně zpomalil, a společnost i státníci reagují manicky. Něco je blbě. Sám nevím co, a tak jsem doufal, že mi v tom Latouche udělá trochu jasněji. Jenomže ouha.

Celý příspěvek

Prosperita bez ekonomického růstu

Kniha Tima Jacksona, o které bude řeč, už není úplnou novinkou (2009) a ani nepřetéká novými poznatky či neotřelými pohledy. Přesto stojí za pozornost, protože nabízí ucelené, uměřené, ale svým vyzněním velmi radikální sdělení: nelze už si dál lhát do kapsy. Nic jako zelený, chytrý či udržitelný ekonomický růst neexistuje. Pokud si naše společnost chce udržet vysokou kvalitu života, bez snižování materiální spotřeby v rozvinutých zemích to prostě nepůjde. Celý příspěvek