Jan Keller: Konec růstu a rozklad levice

Slavomír Durkaj: Vo výstavbe (2012), k vidění na výstavě StartPoint: Prize for Emerging Artists v pražském Doxu do 8. října 2012.

Slavomír Durkaj: Vo výstavbe (2012), k vidění na výstavě StartPoint: Prize for Emerging Artists v pražském Doxu do 8. října 2012.

Kritika ekonomického růstu, jeho neudržitelnosti a jeho škodlivých dopadů na přírodu patří od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století k hlavním tématům ekologicky inspirovaných myslitelů. Tato kritika ukazuje hlubokou iracionalitu ekonomického systému, který si namlouvá, že v omezeném prostředí je možno růst neomezeně. Na tomto zjevném nesmyslu je vystavěna celá konstrukce standardního ekonomického myšlení. Kritika růstu však vyjevuje také nemalou míru čirého idealismu, ba přímo naivity těch, kdo proti růstu brojí. Jako kdyby si neuvědomovali, co všechno je s expanzí ekonomiky spojeno a k čemu všemu by její přerušení vedlo.

Díky umění současné české vlády máme možnost přímo v laboratorních podmínkách sledovat, co se děje, podaří-li se růst konečně zastavit a uvést zemi na trajektorii trvalé hospodářské stagnace, ne-li přímo řízeného poklesu. A vidíme, že pokud není ukončení růstu Růstu doprovázeno alternativními kroky, směřuje celá operace pouze k rozvratu společnosti.

Pokud by se Nečasovou metodou inspirovaly i další vlády, pak by namísto ekonomického rozvíjení nastoupilo celosvětové ekonomické svíjení. Ekonomický růst totiž není třešinkou na dortu tržního systému, nýbrž samotným jeho korpusem.

Bez ustavičného růstu není především možné fungování euroamerického bankovního systému. Jestliže firma nezvyšuje pravidelně svůj výkon, pak nemůže splácet úroky z úvěrů, které si vzala na svůj provoz. Jestliže domácnost nezvyšuje své příjmy, nemůže splácet úroky z půjček, které si pořídila na bydlení či na překlenutí obtížného životního období. V obou případech není alternativou růstu pokojný vyvážený stav, nýbrž bankrot a exekuce. Bez důkladných úvah o alternativním bankovnictví je seberadikálnější kritika růstu k ničemu.

Další potíž se zastavením růstu leží v rovině politické. Jestliže se koláč vyprodukovaného bohatství přestane zvětšovat, je to pro mocenskou elitu signál, aby si z něho ukrojila o to větší díl a naříkala, že má stále málo. Absence růstu tak přináší pro některé nutnost více se uskrovnit. Pro jiné je naopak povelem k tomu, aby odložili veškeré ohledy a v dobách nejistých se snažili zbohatnout o to rychleji. Pokud jim v tom kritikové růstu nedovedou zabránit (a to oni nedovedou), stávají se jejich výzvy pouze pobídkou, aby chudší a neprivilegovaní měli ještě méně. To, co začíná jako vcelku rozumná ekologická rozvaha, vede k sociální polarizaci společnosti. A sociálně polarizovaná společnost má jen málo pochopení pro ekologii a pro ohledy na přírodu a krajinu.

V našich českých laboratorních podmínkách pro pěstovánínerůstu vidíme i další důsledky, k jakým tento obrat vede. První obětí konce růstu a hospodářského propadu se stává veřejný sektor. Kritika růstu začala v době, kdy si nikdo nedovedl představit, že na chod veřejného sektoru by se mohlo peněz nedostávat. Přitom nejzanícenější kritici růstu působili a dodnes působí právě v těch oblastech veřejného sektoru, které jsou při zastavení růstu osekávány mezi prvními a škrceny co nejvýrazněji.

Hned další obětí zastavení růstu se stávají drobní podnikatelé a živnostníci. Tedy přesně ty vrstvy, jejichž existence by měla být páteří udržitelné ekonomiky. Nemají rezervy na to, aby mohli třeba jen střednědobě čelit poklesu poptávky ze strany těch, kdo byli o svůj díl koláče připraveni.

Nejvíce imunní vůči zastavení růstu jsou naopak velké firmy, nadnárodní korporace a silné obchodní řetězce. Mají dostatek nástrojů k tomu, aby problémy s poklesem kupní síly přesunuly na své dodavatele a subdodavatele, popřípadě na zákazníky. Jejich postavení na trhu se stane ještě dominantnější. Pro odpůrce růstu to je dosti mrzuté, neboť právě největší firmy jsou pro ně přímo symbolem neudržitelnosti ekonomiky rozpínající se nad jakoukoliv mez.

Z toho všeho je zřejmé, že absence růstu nevede ve stávajících podmínkách ke spokojenějšímu, klidnějšímu a šťastnějšímu životu, ale pouze k o to rychlejšímu nárůstu zadlužení. Zadlužují se domácnosti, které investovaly například ve formě hypoték do své budoucnosti. Zadlužují se drobné a střední firmy, které si půjčily na provoz a jejichž výrobky a služby si může dovolit nakupovat stále méně lidí. A zadlužují se celé státy, pokud chtějí zajistit alespoň elementární fungování veřejného sektoru počínaje policií přes školství až po chod zdravotnictví a sociálních služeb. To zpětně vytváří tlak na privatizaci všech těchto služeb a zařízení, tedy na jejich přechod do režimu, který je motivován právě co nejrychlejším zvyšováním obratu a zisku, tedy co nejrychlejším růstem.

Dokončení na stránkách Novinky.cz.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s