Kniha Tima Jacksona, o které bude řeč, už není úplnou novinkou (2009) a ani nepřetéká novými poznatky či neotřelými pohledy. Přesto stojí za pozornost, protože nabízí ucelené, uměřené, ale svým vyzněním velmi radikální sdělení: nelze už si dál lhát do kapsy. Nic jako zelený, chytrý či udržitelný ekonomický růst neexistuje. Pokud si naše společnost chce udržet vysokou kvalitu života, bez snižování materiální spotřeby v rozvinutých zemích to prostě nepůjde.Tim Jackson působí na univerzitě v Surrey jako profesor v oboru udržitelného rozvoje, mimochodem je prvním člověkem, který takový titul ve Velké Británii získal. Kromě toho vede skupinu RESOLVE (RESearch group On Lifestyles, Values and Environment), mezioborový tým, který se systematicky věnuje výzkumu sociálních, psychologických a systémových souvislostí udržitelného rozvoje. A jako vedoucí ekonomické skupiny v rámci britské vládní Komise pro udržitelný rozvoj zásadním dílem přispěl k vypracování studie a navazující knihy s názvem Prosperity without Growth — Economics for a Finite Planet, která si klade onu provokativní otázku: je prosperita možná i bez ekonomického růstu?
V rámci diskusí o finanční krizi jsme si už vyslechli hezkých pár kritik současného ekonomického systému, některé zaměřené dokonce i proti modle ekonomického růstu (u nás například Tomáš Sedláček). Pravdou ale zůstává, že naprostá většina (i zeleně laděných) návrhů na změnu systému ekonomický růst v zásadě nezpochybňuje, pouze se ho snaží udělat sociálně a/nebo environmentálně přijatelnějším. Stále tedy ve vzduchu visí zdánlivě primitivní otázky, které klade v předmluvě zmíněné knihy Herman Daly: „Milí ekonomové, řekněte nám. Ale opravdu. Když ekonomika roste — co přesně všechno roste? Jak velké ‚to‘ momentálně je? Jak velké ‚to‘ případně může být v budoucnu? A jak velké by ‚to‘ být mělo?“
Nemilé souvislosti
Zatímco nám ekonomové moc uspokojivých odpovědí neposkytují, vakuum se pokouší zaplnit právě kniha Tima Jacksona. Než ale budeme hodnotit, načrtněme si základní dějovou linku. V první kapitole autor stručně shrnuje současný, stále ještě převládající ekonomický postoj, že prosperita a růst HDP jedno jsou. Takové pojetí prosperity však přináší problémy, které plynou především z výrazné nerovnoměrnosti distribuce bohatství a limitů životního prostředí (což se projevuje třeba globálními změnami klimatu). Povětšinou si však odmítáme význam těchto signálů plně připustit. Fungování našeho ekonomického, potažmo ale i společenského a politického systému je totiž na ekonomickém růstu strukturálně závislé.
Druhá kapitola podrobněji rozebírá, kam až nás negativní důsledky ekonomického růstu dovedly, zejména ve formě obrovské zadluženosti na úrovni domácností i států. Vedle finančních dluhů se ale zvětšují i naše dluhy ekologické, a co je nejméně potěšující, podle autora jsou (ne)stabilita ekologická a finanční v dlouhodobém měřítku úzce provázané. Nutně tedy musí následovat kapitola třetí: snaha o hledání nových významů pojmu prosperita, takových, které provázanost ekonomických, environmentálních a sociálních aspektů rozvoje respektují. Jedním ze slušných východisek se zdá přístup ekonoma s Nobelovou cenou Amartya Sena. Prosperitu pojímá jako soubor možností v daném kontextu prospívat, naplňovat svůj lidský potenciál, ať už jde o smysluplnou práci nebo třeba přístup ke kvalitnímu jídlu. Bývá však kritizován za ignoranci či přinejmenším nedocenění fyzických limitů prostředí. Podle Jacksona by se tedy hodilo doplnit Senův přístup o předpoklady ekologické ekonomie, zejména o respekt k přírodním limitům. Jakákoli bližší definice pojmu prosperita by pak měla být výsledkem celospolečenské debaty o konkrétních žádoucích podobách lidského prospívání.
Čtvrtá kapitola se vrací k závislosti současného systému na růstu: konkurenční prostředí volného trhu způsobuje tlak na efektivitu, ta ale povětšinou znamená nahrazení drahé a nedokonalé lidské pracovní síly technologiemi. Aby se však nezvyšovala nezaměstnanost, musí ekonomika růst, aby zvýšený objem produkce vyvážil úbytek pracovních míst. Pokud objem produkce neroste, dochází ke zvyšování nezaměstnanosti, následnému snížení spotřebních výdajů, snížení příjmů do veřejného rozpočtu, recesi a známé destabilizaci celého systému. Výsledkem je tzv. dilema růstu: současný ekonomický růst možná není udržitelný, opačný proces — ekonomický nerůst — ale zase způsobuje, alespoň v současném nastavení systému, nestabilitu.
Východiskem z „neřešitelné“ situace se zdál být tzv. decoupling (kap. 5), tedy oddělení ekonomického růstu od negativních důsledků materiálové spotřeby právě pomocí vyšší efektivity a technologického pokroku. A opravdu, v mnoha oblastech se podařilo snížit relativní energetickou i materiálovou náročnost na jednotku produkce. Jenže růst objemu produkce je rychlejší než růst efektivity(což ostatně napomáhá udržet nezaměstnanost v přiměřených mezích — viz předchozí odstavec), takže se nepodařil tzv. absolutní decoupling, tedy růst objemu produkce provázený snižováním spotřeby materiálů a energie v absolutních číslech. Aby toho nebylo na čtenáře málo, kapitola šest zdůrazňuje, že tlak na růst nepramení pouze z logiky nastavení ekonomického systému, ale také ze sociálních tlaků — naší touhy po novinkách a vyšším sociálním statusu.
Hledání alespoň částečně funkčních řešení se věnuje druhá polovina knihy: od směřování investic do environmentálně příznivých technologií (kap. 7) přes hledání nových, ne nutně růstových makroekonomických modelů (kap. 8) a návrhů na postupnou proměnu sociálně psychologických faktorů, které se současným konzumněrůstovým systémem tvoří neblahou symbiózu (kap. 9), až po potenciální úlohu vlády a veřejných politik (kap. 10). Poslední dvě kapitoly pak shrnují zásadní kroky potřebné pro změnu systému a nastiňují vizi dlouhodobě možné prosperity, ke které bychom se podle autora mohli propracovat.
Dva zákonité paradoxy
Tim Jackson v úvodu knihy klade otázku, jestli je prosperita, a případně jaká prosperita, možná bez ekonomického růstu. A dochází k celkem jednoznačnému závěru: je mnoho dobrých důvodů, proč se o to snažit, a ano, jistý druh prosperity bez ekonomického růstu je dost jistě možný. Kniha ovšem zodpovídá i trochu jinou otázku: zda je prosperita (ať už v současném ekonomickém nebo autorem navrhovaném pojetí) možná s ekonomickým růstem. A z předložených argumentů vyplývá, že není.
Nevěříte? Pojďme se tedy vrátit ke dvěma klíčovým mechanismům, které popisuje i Tim Jackson. Prvním je tzv. Easterlinův paradox: ekonomové věří, že ekonomický růst, tedy růst HDP, v důsledku zvyšuje užitek — když ne všech, tedy alespoň většiny společnosti. Jak společnost bohatne, lidé mohou uspokojit více svých potřeb. Podle empirických výzkumů závislosti HDP a subjektivního pocitu štěstí a životní spokojenosti můžeme pozorovat dost přesvědčivý trend. Zjednodušeně řečeno: pro chudé lidi znamená zvyšující se příjem a související lepší materiální zabezpečení výrazné zlepšení životních podmínek, které se projeví i na celkovém pocitu životní spokojenosti. Od určité úrovně bohatství ale zvýšení materiálního blahobytu k životní spokojenosti nepřispívá, anebo ji dokonce snižuje. Představa, že nekonečný růst materiální produkce bude znamenat i neustálý růst uspokojení, se tedy empiricky nepotvrdila.
Druhým jevem je tzv. Jevonsův paradox: ekonomové předpokládají, že technologickými inovacemi a zvyšováním efektivity produkce lze dosáhnout úspor — jak finančních, tak materiálových a energetických. To je častá námitka v debatách s environmentalisty: ekonomiky jsou čím dál efektivnější a technologické inovace šetří přírodní zdroje. V realitě ale může být — a v mnoha případech je — dopad vyšší efektivity naprosto opačný. Zmíněný paradox spočívá v tom, že efektivnější využití zdroje sníží náklady produkce, a tím zpravidla i cenu konečného zboží či služby. Nižší cena ovšem umožní více lidem si danou věc pořídit, případně umožní produkci větších či technicky náročnějších výrobků. Efektivnější letecká doprava tak nevedla ke snížení spotřeby paliva, ale k výraznému nárůstu objemu letecké přepravy. Stejně tak úspornější elektronika nevede k menší spotřebě energie a použitých materiálů, ale často k větším obrazovkám nebo třeba ledničkám, případně k jejich miniaturizaci, ale současně nárůstu spotřeby v míře, která přesáhne potenciální jednotkové úspory.
Ještě jedna šance pro ekonomy
Když si sumíruji výše uvedené argumenty, pořád mi z nich vychází, že žádná forma ekonomického růstu v rozvinutých zemích není environmentálně snesitelná ani smysluplně sociálně odůvodnitelná. A stejně jako Tim Jackson docházím k závěru, že změna ekonomického systému je možná, ba dokonce žádoucí. Mohli bychom třeba začít tím, že přestaneme označovat jako paradox dvě výše uvedené, celkem logické a podložené skutečnosti.
Ale vraťme se ještě k hodnocení knihy Prosperity Without Growth. Bill McKibben v její předmluvě konstatuje, že se v ní vlastně neříká nic moc nového. Shrnuje jen to, co už všichni tak nějak tušíme. Podává to ale dost dobře. Tak dobře, že to lze jen těžko ignorovat a že tomu nakonec porozumí snad už i ekonomové.
Autorka Eva Fraňková je doktorandka na Katedře environmentálních studií, zajímá se o systémovou kritiku současné mainstreamové ekonomie a koncept ekonomické lokalizace.
Článek byl původně zveřejněn v časopise Sedmá generace (1/2011). Děkujeme její redakci za svolení článek zveřejnit na našem blogu.
Knihu Prosperity without Growth: Economics for a Finite Planet (Earthscan, 2009) je možné objednat například zde.
Zmíněné knize předcházelo vydání zprávy britské Komise pro udržitelný rozvoj pod obdobným názvem, Prosperity without Growth: The Transition to a sustainable economy. Autorem je opět Tim Jackson, oba texty jsou prakticky totožné, přičemž zprávu lze v plném anglickém znění volně stáhnout.
UDRŽITELNÝ NERŮST - degrowth 